Psáno z fleku

Byl jsem s tebou včera v noci

Nenáviděl ta rána, kdy otevře oči a musí usilovně přemýšlet, co je za den, kde teď je a hlavně jak se tam vzal.

Propadal se v těch chvílích do zmatku, který se snadno vzápětí přetavil do pocitu sebelítosti. Zvlášť když se probudil ve svém bytě, ležel na posteli ve včerejším oblečení a absolutně si nepamatoval, odkud a kdy v noci přišel.

Všechno nasvědčovalo tomu, že dnešek bude jeden z těch dní. Pracně otevřel zalepené oči a snažil se nemyslet na bodavou bolest hlavy.

Jenže pak mu do očí padla záplava blonďatých vlasů, rozprostřená na polštáři. Kdyby tam místo nich viděl vycpaného krokodýla, nemohlo by být jeho překvapení větší. Ale byly tam vlasy, které rozhrnula ruka s červeně namalovanými nehty a na něj zamrkaly černé řasy, rámující krásné ženské oči.

„Ahoj!“, řekla.

„Ahoj,“ odpověděl. Nehýbal se, očekávaje, že se každou vteřinu stane něco strašného. Minimálně se ozve hurónský řev nějakých jeho stupidních kamarádů, kteří tohle celé přichystali, aby to mohli natočit na YouTube.

Ale nic strašného nenastalo.

Když tedy nepočítáme to, že se k němu ta žena naklonila a políbila ho na rty. Snažil se nedýchat, protože měl po včerejším pijáckém večeru a kouření doutníku v puse jako v polepšovně.

Jak se k němu naklonila, sklouzla jí přikrývka z ramen a on si nemohl nevšimnout, že je pod ní nahá.

Panebože, co jsem prováděl a kde se tady vzala ta ženská?, napadlo ho, a zároveň se ujistil, že je sám přikrytý, aby nebylo vidět, že má erekci.

„Jsem Petra a byli jsme spolu v baru,“ řekla.

„Jasně,“ odpověděl, jakoby to byla ta nejnormálnější věc na světě.

„Ty můj chudáčku, nic si nepamatuješ, že jo?“, znovu ho políbila, tentokrát na tvář, a pohladila ho po vlasech.

„Já … ono se to těžko … ještě napůl spím, víš?“, vykoktal ze sebe.

Ona vyklouzla zpod přikrývky a posadila se na posteli, zády k němu. Mohl si teď vychutnat, jak svůdně vypadá. Zvlášť když zvedla ruce a prohnula se v zádech, aby si vlasy stáhla do ohonu. Blonďaté vlasy jí sahaly někam k lopatkám.

V tom mu to došlo. Se vší hrůzou toho, jaké to může být důsledky. Vždyť on je doma, ve vlastní manželské posteli! Což s ještě větší naléhavostí navozovalo další otázku. Opravdu důležitou. Prokristapána, kde je jeho žena?

Blondýnka si mezitím natáhla kalhotky a oblékla podprsenku. Vstala a otočila se k němu, čímž mu opět dala příležitost ocenit křivky svého těla. Ale on byl příliš rozčílený, než aby to dokázal ocenit, s patřičnými fyziologickými benefity.

Ranní erekce byla tatam.

Blondýnka se posadila na židli, které v ložnici měla žena. A kupodivu ze stejného důvodu, z jakého se ho chystala použít ona. Začala si navlékat silonové punčochy.

Snažil se horečnatě přemýšlet. Co včera dělal? Ano, byl na pivu s kamarádem z vysoké. Měl to být poklidný, oddychový večer. Ale to by se neprobudil v tomhle stavu … a s tou ženskou v posteli.

Museli pak jít ještě někam do baru. To se nedá vyloučit, ostatně by to nebylo nic výjimečného. Jenže pak je tu ta už jednou položená otázka. Jestliže je on s tou blondýnou doma, tak kde je jeho žena?

A najednou měl odpověď. Ne že by si snad vzpomněl. Ale jeho žena se objevila ve dveřích ložnice. Byla také ve spodním prádle a hřebenem si česala vlasy. Nejspíš právě vylezla ze sprchy.

„Miláčku!“, zvolal.

Podívala se na něj, pohledem kombinujícím opovržení a soucit. „Ježišikriste, ty zase vypadáš.“

„Miláčku, všechno ti vysvětlím,“ řekl rychle. Podíval se na blondýnku sedící na židličce u okna a pak na svou ženu. Několikrát tam a zpátky.

„Co děláš s očima? Že ty jsi ještě nalitej?“, zeptala se jeho žena.

Jemu bušilo srdce jako o život. Copak tu ženskou v pokoji nevidí? Několikrát hluboce vydechl, aby se uklidnil.

„Jasně, že mě nevidí,“ řekla blondýna.

„Nevidí?“, vykřikl.

To jeho ženu už opravdu nadzvedlo. „Leoši, ty jsi fakt odpornej“, řekla, teď už jen s opovržením.

„Nemůže mě vidět. Jsem komiksová postava,“ řekla blondýna.

V tu chvíli se mu rozsvítilo. No jistě, to je přece Petra, komiksová postava! Úlevně padl zpátky na postel.

„Chodit domlů v tomhle stavu,“ zasyčela jeho žena. To už měla oblečené puntíkaté šaty, stála u postele a při pohledu na svého muže vrtěla hlavou.

„Miláčku!“, vyskočil, aby ji obejmul. „Já tě miluju, to přece víš! A už nebudu pít, slibuju!“, pokusil se ji políbit.

Ale ona ho od sebe odstrčila. „Smrdí to z tebe jako ze sudu,“ řekla. Pohodila hlavou. „V kávovaru zůstalo ještě nějaký kafe a na lince je švestkovej koláč od tvé matky. Uvidíme se večer!“

S těmito slovy se otočila, vypochodovala z ložnice a zabouchla za sebou dveře. O pár vteřin později i ty od bytu.

„Ach jo,“ padl zpátky na postel.

„Dává ti zabrat, co?“, ozvala se blondýna.

Úplně na ni zapomněl. Nebo si myslel, že prostě zmizí. Vždyť nebyla skutečná. Vlastně jen jeho představa. Komiksová postava.

Před dvaceti lety, to ještě nebyl bezvýznamným grafikem malého vydavatelství, kreslil komiks. O puberťáčce jménem Petra. Měla červené vlasy, velká prsa a vedla s kamarádkami hloupé řeči. Všichni ale říkali, že to je nekonečně vtipné.

Samotného ho tehdy překvapilo, jaký měl ten komiks úspěch. Vycházel mnoho let každý týden v časopise a několikrát i knižně. Vlastně mu Petra nastartovala kariéru. Když tak o tom přemýšlel, seznámil se díky ní i se svou ženou. Přišla tehdy na jednu jeho autogramiádu, a on jí v rámci flirtování řekl, že mu připomíná Petru z komiksu. „To je ta s velkým poprsím?“, zamrkala na něj.

Byl celebritou, autor kultovního komiksu! Když se po deseti letech rozhodl s kreslením té holky skončit, vysvětloval to tím, že chce jako správný umělec odejít v momentě, kdy je na vrcholu. Ve skutečnosti už mu docházela inspirace. Byl pětatřicetiletý chlap a věčné kreslení nezletilých holek mu začínalo lézt na mozek.

No a taky si myslel, že rychle přijde s něčím novým. Svět přece čeká, jaký další projekt vymyslí a neomylně se jím trefí do vkusu kultivovaných lidí. A opravdu to zkusil. Postupně nabídl vydavatelům pět zbrusu nových komiksů, s různými náměty a v různých stylech. Tři dokonce začaly vycházet.

Ale s nulovým úspěchem. Ne že by se jeho nové věci nelíbily nebo vzbuzovaly negativní reakce. Ony prostě nikoho nezajímaly. Komiksové sci-fi o přistání mimozemské civilizace na Zemi, od kterého očekával, že bude přijato jako průlomové dílo, se prodalo v počtu pár desítek kusů. Zbytek několikatisícového nákladu skončil ve výprodeji levných knih.

A ani tam ho nikdo nekupoval.

Přišla ještě nabídka vrátit se k puberťačce Petře, ale tu Leoš z pýchy a vzteku odmítl. Dokáže se prosadit, potřebuje jen čas a nové nápady. Inu … čas běžel, ale nápady nepřišly. Pověst o tom, že jako umělec úplně vyšuměl, se rychle rozšířila. Vydavatelé jeho věci odmítali, ze strachu, aby si nepřipsali do účetních knih další záporná čísla.

No dobře, milostivě připustil po dvou letech, nakreslí další pokračování Petry. Prohlásil to v jednom rozhovoru, který s ním dělal jakýsi studentský časopis, a když se nic nedělo, kontaktoval přímo několik vydavatelů. S tím, že si vybere z jejich nabídek.

Zájem však neměl ani jeden.

To bylo před více než deseti lety. Byla to profesní havárie, ale vylízal se z toho. Život je těžkej, ale člověk se z něj nesmí posrat, zněla jeho životní filosofie, kterou rád opakoval kamarádům v hospodě. Tam chodil čím dál častěji. Času měl dost, práce grafika ho zase tolik nezatěžovala.

Rodinný život měl uspokojivý. V rámci možností, děkuji za optání, opět sděloval každému, kdo se ho na to u skleničky nebo u piva zeptal. Měli se ženou dvě děti, teď už obě na středních školách, a nějak ty společné roky přežili. Nejdřív spolu, pak čím dál tím víc spíše vedle sebe.

Sem tam si prožil nějaký románek, obvykle s některou ze svých někdejších fanynek. To když je náhodně potkal v baru a zaútočil na jejich opilé sentimentální vzpomínky. Vracím ty ženské do jejich mládí, podobně jako žvýkačka Pedro či čokoláda Kofila, žertoval i o svých avantýrách. Tak jako o všem.

Žertoval o všem, byla to taková jeho sebeobrana. Před pár lety ještě sem tam zpozorněl, když mu zazvonil telefon a na displeji se objevilo neznámé číslo. Co když volá nějaký vydavatel? A ze sluchátka se ozve životní nabídka? Ale zvykl si, že z neznámého čísla volají tak nanejvýš holky z finančáku, anebo ženské z banky, když se zpozdil se splátkou kreditní karty.

Dnes už ani od neznámých čísel nic neočekával. Vlastně mobil ani moc nepoužíval, zapomínal ho v tašce či po kapsách, kde se pak často vybil a nefungoval, a on svou liknavostí přiváděl k šílenství svou ženu, když ho potřebovala sehnat. Tedy v době, kdy ho ještě z nějakého důvodu sháněla.

Takže když mu před týdnem zazvonilo neznámé číslo, a on měl nějakou náhodou nabitý a zapnutý telefon vedle sebe na stole, nechalo ho to zcela klidným. Sáhl po předpotopní Nokii a zmáčkl zelené tlačítko.

„Ahoj, Leoši. Tady Kamil, z vysoký,“ ozvalo se.

„Kamil?“, zeptal se.

„No nekecej, že si mě nepamatuješ,“ zasmál se hlas.

„No jasně, Kamil. Čau, tady Leoš,“ řekl. A v tu chvíli si vzpomněl, ano, chodili s Kamilem na ekonomku. Nijak zvlášť se nepřátelili, občas byli se stejnou partou v hospodě, určitě taky na pár mejdanech. Viděli se párkrát i po škole, ale to už bylo dávno.

„Něco bych pro tebe měl,“ řekl Kamil.

Leoš marně zapřemýšlel, co asi Kamil dělá. Matně si vzpomínal, že nastoupil do nějaké zahraniční firmy, jako většina spolužáků. Ale do jaké, o tom neměl ani páru.

„Dělám teď v Seatu.“

Leoš nic neřekl.

„To je ta automobilka, vole,“ zasmál se Kamil. „A mám takovej nápad na jednu kampaň. Dáme pivo?“

Tomu Leoš rozuměl. Neměl nejmenší potuchy, co by po něm bývalý spolužák mohl chtít ale pozvání na pivo neodmítal nikdy. „Jasně, dáme,“ řekl, a domluvili se, že se sejdou v jedné hospodě v cenrtu.

To bylo včera. „Víš,“ řekl Kamil, když vypili skoro na ex první pivo, vynikající tankovou plzeň, „napadlo mě, že bychopm probudili tu tvou Petru.“

Leoš byl tak mimo, že mu v první chjvíli nedošlo, jakou Petru myslí. Pak se plácl do čela. „Jo tu myslíš tu komiksovou.“

„Jasně!“, přisvědčil Kamil. „Prostě bys nakreslil Petru po deseti letech!“

„Spíš patnácti,“ řekl Leoš.

„To máš fuk. Ale deset zní líp.“

Kamil objednal další dvě piva.

Vypadal dobře. Vysportovaný, v elegantním obleku, který musel stát pořádnou pálku. Leoš sice nebyl na módu žádný odborník, ale drahé věci poznal.

Už během prvního piva ze sebe Kamil vysypal, že je marketingovým ředitelem v Seatu. Práce ho baví, ale jako každá manažerská pozice je i ta jeho trochu úmorná. Takže si ji snaží něčím zpříjemnit, a to je ten konkrétní důvod, proč Leošovi zavolal.

Ještě neopomněl zdůraznit, jak ho po škole, když se s komiksem o puberťačcem Petře proslavil, hrozně obdivoval. A záviděl mu. „Ty vole, kolem tebe se motalo takovejch krásnejch holek, že to bylo skoro plejtvání,“ prohlásil.

Leoše to potěšilo, kdo by si taky rád nezavzpomínal na staré dobré časy. Jo, nemohl si tenkrát na nezájem něžného pohlaví stěžovat, souhlasil. A jen v duchu ho napadlo, jak se karta obrátila. Kamil tu seděl v drahém obleku a ručně šité košili, sice bez kravaty, ale tu měl nepochybně strčenou v kapse.

A proti němu on, v džínách a tričku s nápisem „I am a virgin (but this is an old t-shirt)“, které mu loni přivezla jedna redaktorka z nakladatelství jako dárek z New Yorku. Měl rád vtipná trička, protože u nich nevadí, když jsou zároveň laciná.

„Můj nápad je následující,“ řekl Kamil. „Nakreslíš deset dílů komiksu Petra po 10 letech. Bude to o mladý, úspěšný ženský, já nevím, třeba marketingový manažerce ve startupový firmě?“

„Klidně,“ souhlasil Leoš.

„Bude sexy, obletovaná chlapama, ale zároveň velmi profesionální a schopná.“

„Úplně ji vidím,“ prohlásil Leoš.

„A bude jezdit autem Leon Cupra. Od Seatu, samozřejmě!“

„Pro mě za mě,“ řekl Leoš a mávl na servírku, že si dají další rundu. „To je nějakej bourák?“

„Náš novej model,“ řekl Kamil. „Hele, fakt parádní. Pro ženskou jako je Petra ta nejlepší volba. Elegantní, plnej energie. Vhodnej na vejlety i na nákupy.“

„Ty vole, ty seš jak reklama v televizi. Bacha, ať nepřetáhneš třicet vteřin!“, chrchlavě se rozesmál Leoš.

„Sorry, vole, ale to je fakt. To auto je dobrý. Dáváme spousty prachů do kampaně, a řekli jsme si, že to podpoříme ještě nějak netradičně. No a mě napadnul ten tvůj komiks!“

„Jenže já už komiksy nekreslím,“ řekl Leoš.

Kamil vzdychl, jakoby to očekával. Byl zvyklý vyjednávat, měl na to ostatně několik školení. Řekl: „Za díl honorář deset litrů. A tvojí paní půjčíme Cupru bezplatně na půl roku. Včetně proježděnýho benzínu.“

„Věra toho moc nenajezdí,“ řekl Leoš.

„Do toho auťáku se zamiluje,“ řekl Kamil. „A oukej, dostaneš za jeden díl dvacet tisíc.“

„Říkal jsi, že jich chcete deset?“

„Jo,“ přikývl Kamil. A i bez školení mu bylo jasné, že Leoše právě ulovil. Mávl na servírku, že si dají první rundu panáků. Zdůraznil slovo první, aby pochopila, že budou následovat další.

Čímž se dostáváme k vysvětlení toho, že o více než deset hodin později leží Leoš na rozestlané posteli, hlava ho bolí jako sřep a proti němu, nohu přes nohu, sedí komiksová postava ve spodním prádle.

„My jsme se neseznámili v baru, že ne?“, zeptal se jí.

Zavrtěla hlavou. „Nechodím v noci sama do barů,“ řekla.

„No jo,“ uchechtl se. „Seriózní marketingová manažerka. A přitom jsi v sedmnácti byla taková legrační slepice.“

Pokrčila rameny, na tváři výraz, že ji nemůže urazit. Ale on ji urazit nechtěl. Líbila se mu. V sedmnácti ji kreslil s velkýma kozama a nádherným zadkem, ale byla to pořád taková mladá studentka z gymplu. Teď to byla sexy ženská.

S jistým překvapením zjistil, že má zase erekci. „Vyrostla jsi,“ řekl.

„Mluvíš jako pedofilní strejček,“ odpověděla vtipně.

„Vsadím se, že jsi studovala na nějaký zahraniční škole.“

„Rok na fakultě mediálních studií v Manchestru,“ řekla.

Začal se rozpomínat, co se vlastně večer stalo. Nešel do žádného baru. Když vypili … já nevím? … sedm piv a pět panáků, rozloučili se s tím, že vše domluvili a že udělají velký byznys. „Ta tvoje krasavice si zaslouží jezdit fajn autem,“ řekl Leošovi Kamil.

Ten něco zamručel. U stanice metra se rozloučili.

Chtěl jít do baru, ale nakonec si to rozmyslel. Měl dost, ale to byl jen jeden důvod, ten méně důležitý. Tisíckrát šel do baru, i když měl dost. Ale on pospíchal domů, do pracovny, aby začal kreslit ten komiks. Po dlouhé době, po letech, měl zase chuť se do toho pustit.

Takže nebyl v žádné hospodě ani baru! Žena mu nadávala zbytečně. Ano, už spala, když se krátce po půlnoci vrátil domů, ale rovnou z předsíně zamířil do malé, chladné místnosti, kterou používal – nebo v posledních letech spíš nepoužíval – jako pracovnu.

A pustil se do kreslení. Rozkreslil a dokončil tři díly nového komiksu, otevřel si k tomu láhev bourbonu, a jak pil a kreslil, aniž si toho všiml, seděla vedle něj najednou ona. Elegantní a půvabná, v kostýmku od Gucciho, nohu přes nohu.

Cítil vůni jejího parfému a ona s ním flirtovala, o tom nebylo pochyb. „Ty jsi?“, zeptal se. „Petra, hlupáčku,“ odpověděla, a pak se líbali, pokud tedy připustíte, že se autor může líbat se svou komiksovou postavou.

Pak už přesně neví, kromě toho, že se probudil ve vlastní posteli a na polštáří vedle sebe měl záplavu blonďatých vlasů.

„Jsi šťastná?“, zeptal se. Seděla v ložnici ve spodním prádle, na nohou elegantní černé silonky.

Pokrčila rameny. Co je to za otázku? Byla chytrá, krásná a úspěšná.

„Ale existuješ jen proto, že jsem tě začal kreslit,“ řekl.

Chtěla říct, že jeho existence je mnohem truchlivější a zbytečnější, ale nenašla odvahu to říct nahlas.

„Já vlastně nevím,“ řekl a dal obličej do dlaní.

Ucítil její parfém, pak ruku, kterou ho vzala kolem ramen, a hroty ňader, jak se k němu zezadu přitiskla.

„Chceš se pomilovat?“, zašeptala.

Přikývl. A divil se, proč mu po tvářích stékají slzy.

Pracoval horečnatě, celý den, bez jediné přestávky. Nakreslil deset dílů, přesně podle dohody. Muselo být už pozděodpoledne, protože venku se šeřilo, když komiksy odeslal z počítače emailem Kamilovi.

S kontaktem na svou ženu, a také jejím číslem bankovního účtu.

„Budeme muset jít,“ řekl Petře a vzal ji za ruku. Měla na sobě červené puntíkaté šaty a elegantní koženou bundu. Vyšli ven z bytu a pak z domu jen tak, bez věcí, jako milenci.

Zpráva o jeho zmizení se dostala jen na několik webů, informujících o kulturní a umělecké scéně. „Autor kultovního komiksu Petra se pohřešuje už několik týdnů poté, co odešel ze svého bytu. Jeho žena se k případu odmítla vyjádřit.“

V uměleckých kruzích kolovaly zvěsti, že Leoš utekl s mladou milenkou. Anebo že spáchal sebevraždu. Ale nic určitého se něvědělo. „Škoda, že nebyl trochu víc slavný,“ posteskl si šéfredaktor nejčtenějšího bulvárního serveru. „Mohla to být šťavnatá story. Ale toho chlápka dneska už vážně nikdo nezná!“

Jakoby to snad byla nějaká nevýhoda.

Leošova žena o svém zmizelém muži s nikým nemluvila. Podle některých sousedů se trápila, podle jiných se jí naopak ulevilo. Ale všichni se mohli dohadovat, proč si tak brzy po manželově zmizení pořídila to krásné bílé auto.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít