Psáno z fleku

Případ nalomené šprycle

Utřel si ústa ubrouskem a pochválil Marii svíčkovou. Uměla ji náramně. To víte, skvělou kuchařku nejlíp oceníte tím, když vám chutná. A jemu chutnalo, což byl nepopiratelný fakt.

„Marie, já ty lidi chci zabít,“ řekl s povzdechem.

Teď sáhla po ubrousku ona a rozvzlykala se. „Dádo, prosím tě, zase začínáš s tím nesmyslem?“

Říkala mu Dádo, ale jmenoval se Dalibor. Dalibor Říman, ředitel místního národopisného muzea, oblíbený veřejností i médii.

A milován Marií i dalšími blízkými, to netřeba zdůrazňovat.

„Opravdu je chci zabít. Uvěznit je v Macešce a vyhladovět.“

Maceška byla jejich tajná štola v bývalém dole Jeroným. Marie v ní nikdy nebyla, ale Dalibor o ní často vyprávěl. A ukazoval na fotkách. Dalibor nádherně fotil, jak Marie říkala, měl oko, srdce i duši, a to jsou tři nejdůležitější věci, které každý fotograf potřebuje.

Slušný fotoaparát je až na čtvrtém místě.

Byla velká nespravedlnost, že se mu nedostávalo patřičného ocenění. Tak jistě, místní noviny sem tam otiskly některou z jeho fotografií, Dalibor rozdával zarámované zvětšeniny jako dárky přátelům a každý tvrdil, jak jsou jeho fotky fantastické.

Ale kde byla ocenění profesionálů a ceny z fotografických soutěží? Proč si Dalibor ještě nikdy neodnesl žádný diplom, který by černé na bílém stvrzoval jeho nadání i kumšt? To pro Marii bylo nepochopitelné. A chápala Daliborovu hořkost, byť on veřejně vždy tvrdil, že po žádných cenách netouží.

„Oni si to dávají mezi sebou, miláčku, to víš, já na bráchu, brácha na mě, takhle to dneska chodí,“ ozval se nanejvýš s trochou hořkosti doma, když se ceny vyhlašovaly a on po oceněných pátral v obýváku na notebooku připojeném k Internetu.

Byl přesvědčený, že je pro ně mužem z malého města, navíc amatérem, a tedy i nechtěným vetřelcem. Jednou vyhraje Laco nebo Dědek, další rok Lišák, pak to dáme třeba Majorovi. Takové měli přezdívky. Jemu říkali kvůli jeho zavalité postavě Míša.

A on se přitom opravdu tak snažil. Trávil ve štolách každý volný čas. Čekal na dobré světlo, pátral po uhrančivých detailech.

Šidil sám sebe i rodinu o chvíle, které mohli strávit společně. Plazil se někde v podzemí, a výsledek? Ani to pitomé čestné uznání!

Tak to šlo dobrých pár let. Marie ho vždycky chlácholila, že ceny jsou k ničemu, podle nich se velikost fotografa ani jeho díla neměří. A už vůbec ne velikost člověka! Po pravdě řečeno, Marie moc nechápala, co její Dáda s tím fotografováním pořád má.

Byl přece ředitelem muzea, což je na malém městě slušné postavení. Lidi ho respektovali a měli rádi. Což dokazovalo i to, že se ho před volbami vždycky snažili zlomit nejrůznější strany i koalice, aby se stal jejich kandidátem. Dvakrát měl dokonce nabídku být lídrem!

Ale Dalibora politika nezajímala. Než abych seděl na nějakých schůzích, to se radši protáhnu štolami, odpovídal všem bez rozdílu. A když někteří dál naléhali, vysvětloval jim: „Nemohl bych dělat něco, v čem nejsem dobrý!“

Jeden z politiků mu na to vztekle odsekl: „A ty si myslíš, že v tom focení dobrý jsi?“ Protože to byl bývalý komunista a kariérista, a dnes už jen kariérista, mávl nad tím Dalibor rukou. I když co si budeme povídat, trochu se ho to dotklo.

On se nakonec nikdo nemůže divit, že pak přišel s tím s nesmyslem, že své kolegy speleofotografy povraždí. Jak byl přirozeně hodný a laskavý, samotného ho to polekalo. Asi před šesti měsíci přišel ráno na snídani, kterou Marie připravila, a řekl jí: „Bojím se, že udělám něco strašného!“

A vylíčil ji, jaký plán vymyslel. Že své konkurenty fotografy vyláká do podzemní štoly, do zakázané části dolu. Řekne jim, že jako ředitel muzea získal speciální povolení. To bude znít věrohodně a oni tomu uvěří.

„To asi ano,“ připustila Marie.

„No a protože z té štoly vede jen jeden východ, tak jím v nestřežené chvíli odejdu, a zvenku ho zatarasím. Oni si ničeho nevšimnou, budou tam fotografovat jako diví, posedlí touhou po těch svých pitomých fotografických cenách,“ řekl, a samotného ho překvapila zloba, kterou ve svém hlase uslyšel.

„Jo!“, zvolala Marie

On se odmlčel. Marie se zeptala: „A dál?“

Řekl: „To je všechno.“

„Všechno?“

„Ano,“ přikývl. „Nechám je tam zemřít žízní a hladem.“

Teď se odmlčela Marie. „Jako úplně zemřít?“

Pokrčil rameny. „Nemůžu je pustit. Jednak by zase vyhrávali ty ceny, a pak by mě obvinili z pokusu o vraždu. Ne ne, s tím se nedá nic dělat.“

Marie to uznala. „Já pro ně brečet nebudu,“ řekla.

Dalibora to rozrušilo. „Počkej, Marie, ale tobě by nevadilo, že žiješ s vrahem?“

Podívala se na něj, dlouze a zkoumavě. A v tu chvíli jí to došlo. „Ty to myslíš vážně?“

„Samozřejmě, že to myslím vážně,“ odpověděl.

Rozplakala se, ale hned mu řekla, že ho bude vždycky milovat, i kdyby ho náhodou zavřeli do blázince.

„Myslím, že bych šel spíš do vězení,“ řekl. Měl ještě v plánu, že po pár týdnech, až bude jasné, že jsou v Macešce v dole Jeroným všichni mrtví, se tam vydá a posbírá ty jejich fotoaparáty. To byla další věc, která ho na jeho kolezích štvala. Měli mnohem lepší výbavu než on.

Došlo to tak daleko, že zašel na policejní stanici, a řekl: „Přišel jsem se udat!“

Muž ve služebně se na něj zkoumavě podíval a pak se usmál, „Vy jste bumbal, pane řediteli?“

„Nic jsem nebumbal, ale jsem vrah. Takže bych prosil okamžitě zatknout!“

Rozhovor pak probíhal ještě chvíli ve vzájemném neporozumění, až policista pochopil, že ředitel muzea chce být opravdu zatčen, a rázně odpověděl, že policejní orgán není nikomu pro legraci, a že mu doporučuje, aby se šel domů vyspat.

„Ale já jsem vrah,“ řekl Dalibor.

„A kde máte mrtvoly, ha?“, zeptal se mladý policista.

„Mrtvoly nemám,“ uznal Dalibor. „Jsem budoucí vrah.“

„Tak my vás zatkneme až v budoucnu,“ odpověděl policista, a vyzval Dalibora, aby se rozešel. „Cože?“, zvedl Dalibor nechápavě obočí, a muž řekl, aby prostě zmizel.

Bylo to denervující. Půlka Daliborova podvědomí připravovala dál zločin, napsala a vytiskla pozvánky do tajné části dolu, a rozeslala je všem významným fotografům v oboru. Když pak chodila potvrzení účasti, tak jásala.

Druhá půlka podvědomí se katastrofě snažila zabránit. Donutila Dalibora k tomu, aby se ke svým plánům přiznal, nejprve ženě, a pak policistům, ale bez valných výsledků. Byl buď k smíchu, anebo považován za blázna.

A najednou vše bylo přichystáno, nastala krásná, slunečná říjnová sobota. Babí léto, bohaté na barvy a vůně podzimu. Ráno už teploty padaly k nule, ale přes den bylo na slunci příjemně. Dalibor vyzvedl muže na nádraží a v pronajaté dodávce, placené z fondů muzea, je odvezl do dolu Jeroným.

Plán byl promyšlen do posledního detailu. Pro Dalibora nebyl problém domluvit se s ostrahou, aby přimhouřila oči a nechala je do dolu vstoupit i bez patřičných povolení. Kdo by také podezříval z nějakých levých úmyslů ředitele muzea?

Takže bez jakýchkoli potíží vstoupila skupina osmi fotografů do dolu a po žebřících zamířili do štoly Maceška. Jak už bylo řečeno, ta je v zakázané části dolu, a dosud tam nikdo z fotografů nebyl. Muži s kamerami upásanými přes ramena byli napjatí a nedočkaví.

Jenže pak se to stalo. Asi v půlce cesty se pod Daliborem zlomila jedna z špryclí dlouhého, skoro desetimetrového žebříku. Můžeme žertovat, že byl prostě moc tlustý, a že si k snídani neměl tentokrát dávat vajíčka ani slaninu, ale nic to nezmění, že jeho život visel na vlásku.

Lépe řečeno ho držela jeho levá ruka, která se zachytila za jednu z výše položených špryclí, a nechala zbytek Daliborova těla, aby se zmítal nad propastí. „Panebože, Míšo, co blbneš?“, vykřikl Lišák, a Dědek se ozval: „Kurva, necukej sebou tolik, nebo se urve i ta další šprycle!“, a všichni fotografové ho začali horečnatě zachraňovat.

Nevěděl, jak dlouho to trvalo. Ale brzy ucítil pevně sevřené ruce kolem svých paží, a za pár vteřin ho ty samé ruce vytáhly nahoru. Chvěl se a klepal, řekl jen: „Do prdele, chlapi, já myslel, že je po mně,“ a odvážil se ještě jednou podívat dolů.

Byl trochu strašpytel, dno štoly nebylo dál než nějaké čtyři, možná pět metrů, ale ono i to je dost. Možná by se nezabil, ale po svých by se ze štoly určitě nedostal. „Díky, panebože díky,“ zadrmolil. Zeptali se, jestli je ve stavu, aby šli dál do Macešky, protože to byl přece důvod, proč sem přijeli.

A zatvářili se zklamaně, když Dalibor odpověděl, že se jde domů. Věděl, že teď by je nedokázal zabít. Ani nechtěl. Něco se v něm zlomilo, to pevné sevření rukou, které mu zachránilo život, mu připadalo dojemné a mimořádné.

Pozval je k sobě domů. Marie vypadala překvapeně, když všechny viděla, a hned se zeptala, jestli zůstanou na jídlo. Byli trochu otrávení, vždyť sem cestovali zbytečně, ale na druhou stranu chápali, jak se asi cítí Dalibor. A než by hned zase sedli na vlak a vrátili se domů, to radši souhlasili, že něco snědí a něco vypijí.

Marie mrkla na Dalibora, když na talíře fotografů nakládala houbovou smaženici. A když přišel na řadu její muž, byl hrnec prázdný, a on prohlásil: „Co blázníš? Já bych si taky rád dal, vždyť víš, jak mám houbovku rád?!!“ Kamarádi se hned nabídli, že mu dají ze svého, ale Marie to rázně zatrhla, a namazala naštvanému Daliborovi chleba s nivovou pomazánkou.

Netrvalo ani hodinu, a první z Daliborových kamarádů se svíjeli v křečích, a za dalších třicet minut už všichni, a přijely pro ně celkem čtyři sanitky. Když s houkáním zase odjeli, zeptal se Dalibor Marie, co to mělo znamenat, a ona řekla, že jim smaženici udělala z prudce jedovaté vláknice Patouillardovy, zvané též začervenalá.

„Panebože, jsi blbá?“, vykřikl Dalibor.

A Marie jen vydechla: „No ale tys je chtěl zabít, nebo ne?“

Dalibor odpověděl: „Jenže to bylo předtím, než mi zachránili život.“

V tu samou chvíli mu došlo, že to od Marie bylo nejvyšší vyznání lásky.

Naštěstí nikdo z nich nezemřel, v nemocnici všem vypumpovali žaludek, a jed se podařilo včas z těla dostat. Marie na policii vypověděla, že se vláknice musela do nasbíraných hub dostat omylem, a že je jí to vážně divné, protože houby sbírá odmalička.

Dalibor nikoho v nemocnici nenavštívil, a ani později s nimi už neudržoval žádné další kontakty. Lišák, Major i Surikata se mu sem tam zkoušeli dovolat, ale on jejich hovory nezvedal.

Styděl se za to, že se je jeho žena pokusila zabít.

Skoro až o měsíc později zjistil, víceméně náhodou, že má na paměťové kartě svého fotoparátu asi dvacet neznámých snímků. Byly to momentky z horní části štoly Maceška. A byly to naprosto famózní záběry, zejména jeden z nich.

Existence těch fotografií se dala vysvětlit jediným způsobem. Když Dalibor padal po prolomení špryclu, omylem sevřel v ruce fotoaparát, a nechtěně pořídil sérii snímků. Jeden z nich byl mimořádně krásný. Částečně ostrý a částečně rozmazaný, prozrazující dynamiku, zachycující pozoruhodné světlo.

Když ten snímek Dalibor nechal zvětšit a vytisknout na kvalitní papír, byla to taková nádhera, až se mu zatajil dech. Tak teď mám hlavní cenu v kapse, pomyslel si, a tvrdili to všichni.

Týdny do slavnostního vyhlášení utekly jako voda.

Seděli v sále zaplněném do posledního místa. Dalibor a Marie se před začátkem pozdravili s jeho někdejšími přáteli. Bylo to trapné a rozpačité, ale Dalibor byl rád, že to mají za sebou.

„Vítězem se stává …“, řekla jakási seriálová hvězdička, kterou sem pozvali proto, aby se zpráva o soutěži jeskyňářských fotografů dostala do hlavních médií.

„Vítězem se stává …“, zopakovala dívka a podívala se na Dalibora. Ten si sám pro sebe řekl: „Jestli to teď nevyhraju, tak ty pitomce fakt všechny povraždím.“

Moderátorka řekla nahlas jméno vítěze.

Marie seděla vedle něj, držíc ho celou dobu za ruku, a v duchu si psala seznam potravin, pro které musí zajít do supermarketu, aby večer mohla uvařit Dádovi jeho oblíbený segedínský guláš.

(věnováno Michaelovi)

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít