Psáno z fleku

Taky tě miluju

Jaroslav řekl Karolíně: „Tady byly stromy, které rostly šikmo.“

Stáli u aleje vzrostlých topolů, rovných a štíhlých, jejichž koruny mířily k nebi.

Karolína vzdychla a zeptala se: „Rostly šikmo?“

„Šikmo,“ přisvědčil Jaroslav. „Asi ohnuté tím větrem, který tu stále vanul.“

Ona se rozhlédla a zavrtěla hlavou. „Ale tady žádný vítr nefouká.“

„Je to skoro třicet let.“

„Před třiceti lety tu foukal vítr?“

„Pořád,“ přisvědčil.

Znovu zavrtěla hlavou. „To je divný,“ řekla. „Vítr přece nepřestane foukat, nebo jo?“

Pokrčil rameny. „Za třicet let se může stát věcí.“

„A ty šikmý stromy,“ nedalo jí to. „Ty vykáceli?“

„Asi jo,“ řekl. Díval se směrem k topolům a jakoby se v duchu vrátil těch skoro třicet let zpátky. Viděl stromy, nahnuté ke straně, tyčící se k zamračené obloze.

Možná si se mnou vážně hraje podvědomí, napadlo ho. Třeba i to, jak ve vzpomínkách je tu obloha vždycky zamračená a nevlídná. To přece není možné, nebo ano? Muselo být také hezky, strávil tu skoro dva měsíce.

Byl na vojenském cvičení po čtvrtém ročníku vysoké školy. Rok nebo dva před koncem minulého režimu. Pamatoval si ten neutěšený pocit, když sem dojeli vlakem a ještě v civilu šli od nádraží na posádku.

Připadal si jako ve vězení. Ale to tehdy asi všichni.

Kasárny tady už nebyly, posádku v devadesátých letech armáda zrušila. Objekty si pronajala jistá firma, ale místo asi bylo prokleté, protože zkrachovala. A po ní i ta další, která je získala skoro zadarmo.

Tak je zbourali a místo nich tu postavili skladovou halu. Byla využitá jen zčásti. Už z přijíždějícího vlaku byl na hale vidět velký nápis: „Prostory k pronajmutí. Výhodně!“

Ani zadarmo, uchechtl se sám pro sebe.

„Nepůjdeme už na večeři?“, zeptala se Karolína.

Pohlédl na ni. Byla krásná, což konstatoval s pýchou i jistými obavami. Mohlo jí být stejně jako jemu, když tu byl před všemi těmi lety.

Což mu připomnělo, že je skoro o třicet let mladší než on.

Vypadal dobře, mladě a plný energie, nebo mu to aspoň všichni tvrdili. I jeho žena, kterou s Karolínou podváděl. Neměl z toho dobrý pocit. Ale měl moc dobrý pocit z toho, že se do něj zamilovala jedna z jeho nejhezčích studentek.

Učil ji v minulém semestru, teď už ne. Když u něj udělala zkoušku, na dvojku, zeptala se ho, jestli by mohla někdy přijít na konzultaci.

„Na konzultaci?“, nechápal. „Vždyť teď už máte předmět uzavřený!“

„A kdybych tu dvojku odmítla? Abych se mohla pokusit o jedničku?“

Stále to nechápal, učil těžký předmět a za dvojku byli skoro všichni vděční. Nehledě na to, že by si zasloužila spíš trojku, jestli vůbec. Možná i čtyřku. Klidně ji mohl vyhodit. Ale dal jí dvojku, protože se mu líbila.

„Vy nechcete dvojku?“

„Chci,“ nespouštěla z něj oči. „Ale zároveň bych chtěla tu konzultaci.“

Odkašlal si, měl náhle sucho v krku. „Přijďte v pátek po obědě!“, řekl. Do studijního systému jí zapsal dvojku.

Jejich vztah trval dva měsíce. Jeho žena o tom věděla, o tom nebylo pochyb. Tedy ne že by jí něco řekl, ale musela by být slepá a hloupá, aby si ničeho nevšimla. Jeho pozdní příchody domů, telefonáty informující o nečekané změně plánů, pak už ani to ne. Choval se jako pitomec.

Byl nekonečně šťastný, to se tak někdy sejde.

Když mu řekla, že by s ním chtěla jet na víkend, „Někam, kde to bude tak hnusné, že celý víkend nevylezeme v hotelu z postele, miláčku!“, tak si z nějakého důvodu vzpomněl na Vysočany u Tachova.

Žádné místo na světě nebylo v jeho představách tak neutěšené a smutné jako vesnice, kde byl před třiceti lety na vojenském cvičení. Byl překvapený, když na webu našel místní penzión, kde si bylo možné zarezervovat pokoj.

Až teď, když tu stáli na začátku aleje ze vzrostlých topolů, ho napadlo, jestli to nebyla chyba.

"Nepůjdeme už na večeři?!

Plán, že celý víkend nevylezou z postele, narazil na … jak to říct ohleduplně? … jeho biologické limity. Tak přece jen mu bylo přes padesát. „Venku je hezky, nepůjdeme se před večeří projít?“, zeptala se před hodinou v pokoji Karolína, když leželi tiše v objetí, a on to vzal jako vysvobození.

Možná jí neměl vyprávět ten nesmysl o ohnutých stromech. Neměl vůbec žádné vzpomínky vytahovat. Ale když on si nemohl pomoci.

Po měsíci školního vojenského cvičení za ním přijela Klára. O rok mladší spolužačka, s kterou tehdy chodil. Dorazila vlakem a z nádraží šla ke kasárnám pěšky. Jaroslav nedostal opušťák, ale zmizel z posádky dírou v plotě za budovou 3B. Jako to dělala většina jeho spolužáků.

Když viděl Kláru, jak stojí v aleji pod jedním ze stromů, ano těch, které rostly šikmo, zaplavila ho láska i touha. Stalo se to, co se dalo čekat, u rybníku asi dva kilometry od kasáren, ke kterému se šlo alejí, si našli místo ukryté mezi vysokou, vzrostlou trávou, a souložili tam spolu.

A stejně tak se dalo čekat, že to nebude nejúchvatnější zážitek, on byl příliš dychtivý a rychlý, ona zase ne moc v náladě, tak divte se, když ležíte na maskáčové bundě a kousek od hlavy vám kvákají žáby.

„Miluju tě,“ zašeptala i tak.

„Taky tě miluju,“ odpověděl jí, vstali a natahoval si kalhoty.

„Soudruhu studente?“, ozval se v tu chvíli drsný ženský hlas.

Věděl, že je zle. Ještě než se otočil. Stála za ním, ruce v bok, nadpraporčice Alena Drozdová. Nepomohlo, že Klára, snad spíš z nervozity a rozpaků, vyprskla smíchy.

„Dobrý den,“ řekl a rychle si utáhl pásek.

„Takhle se zdraví?“, zasyčela.

„Promiňte,“ řekl, což asi taky neměl, a pak se v pozor vojensky nahlásil.

„Vy máte povolení k opuštění posádky?“

Věděla odpověď dopředu. Až na výjimečné případy nedostával na cvičení opušťák nikdo, rozhodně ne proto, aby souložil s dámskou návštěvou. Dělo se to tajně, možná se to i tolerovalo, ale oficiálně hrozily za nepovolený odchod z kasáren vysoké tresty.

Minimálně vyloučení ze cvičení a následně z vojenské katedry. Což znamenalo jít po škole ne na jeden rok, ale dva roky na vojnu. Bez hodnosti, mezi osmnáctileté kluky. Pro vysokoškoláky obávaná vyhlídka.

„Ptám se, jestli máte povolení k opuštění posádky?!“, zvýšila hlas Drozdová.

Zavrtěl hlavou.

„A víte, co to znamená?“

„Malér,“ řekl, což brala jako provokaci.

„Teď se okamžitě vrátíte zpátky. A víc se dozvíte zítra při ranním rozkazu.“ Otočila se na své vojenské polobotce a odsupila pryč.

„Asi budeš muset zpátky, že jo?“, pípla Klára. A on odpověděl, že je to vlastně už jedno, a ruku v ruce obešli celý rybník, byla to asi dvouhodinová procházka, on ji pak ještě doprovodil na nádraží, počkal na nástupišti a zamával, když odjížděla.

Když na to teď vzpomínal jako cynický padesátník, připadalo mu to až trapně romantické, jako z nějakého laciného filmu, možná i televizního seriálu, ale stejně ho to i po těch letech dojímalo. S Klárou se rozešli asi půl roku nato, našla si na praxi o deset let staršího doktora z nemocnice, takového frajírka.

Ztratili se jeden druhému z očí, později slyšel, že si toho doktora vzala, ale za dva roky se rozvedli, vdala se pak ještě dvakrát, napotřetí s nějakým zazobaným podnikatelem, s kterým měla dvě děti. A jestli nezemřeli, žijí spolu dodnes, uchechtl se Jaroslav.

Ale když jí mával z nástupiště nádraží ve Vysočanech, měl pocit, anebo vlastně ne, byl si jistý, že už nikdy a nikoho tak moc milovat nebude. Co chcete, od dvaadvacetiletého kluka.

Druhý den na ranní nástup šel jako na popravu, ale vlastně smířený a srovnaný s tím, co bude. Ale kupodivu nebylo nic. Ranní rozkaz byl stejně nudný a nekonečný jako vždycky, když nadporučík Hlava zavelel k rozchodu do zaměstnání, tak Jaroslav nevěděl, jestli to je dobře, nebo není.

Každopádně byl nervózní a roztěkaný, takže když za sebou odpoledne slyšel „Soudruhu studente?!“, spadlo mu srdce rovnou do kalhot, jak se říká.

Bylo to v hlavní budově, kam nesl jakési papíry. Za ním stála nadpraporčice Drozdová, ale tentokrát otázku nevyštěkla, ale řekla to tiše a snad dokonce s náznakem úsměvu na tváři.

„Máte chvíli čas?“, zeptala se.

Přikývl, srdce mu zase bušilo, a strach, který ho od rána konečně začal opouštět, se vrátil.

„Pojďte za mnou,“ řekla. A vystoupali po schodech do druhého patra, a jak šel za ní, napadlo ho, že vlastně nemá špatný zadek. Trochu větší, ale slušně s ním kroutila, a bylo jasné, že uniforma ji škodí. Bylo to asi v tenhle moment, kdy mu došlo, co se od něj očekává.

Takže ho vlastně ani moc nepřekvapilo, když za ním dveře do místnosti s výstrojí zamknula, a pevně ho k sobě přitiskla, a začala líbat. Okamžitě byl vzrušený. Její obličej, orámovaný vlasy sepnutými sponkami, nebyl hezký. Ale když mu strčila jazyk do pusy, hned na to zapomněl, a vzápětí zjistil, že má pevná a velká ňadra.

Udělal jí to líp, než den předtím Kláře, taky vydržel déle. Nebyl žádný zkušený milovník, ale cítil, jak se nejmíň dvakrát v jeho objetí prohnula a slastně vyjekla. Když byl hotový i on, oblékl se, ona si natáhla a urovnala sukni uniformy. Ani jeden z nich nic neřekl.

Do konce cvičení to zopakovali třikrát. Vždycky si ho někde našla, oslovila ho „Soudruhu studente?!“, a zmizela pak v oddělení proviantu a výstroje. O jeho nepovoleném opouštění posádky nepadlo nikdy ani slovo.

Známku do indexu dostal od nadporučíka Hlavy „velmi dobrou“, v hodnocení pro vojenskou správu měl napsáno, že „má osvojené všechny základní návyky, je kvalitním odborníkem a lze očekávat, že bude v budoucnu spolehlivým důstojníkem“.

Za epizodu s nadpraporčicí Drozdovou se styděl, ale později ho s Klárou několikrát napadlo, že jejich sex je tak nějak méně vášnivý a uspokojivý než s tou stárnoucí, nehezkou vojačkou. Nikdy se s ní pak už neviděl. Někdy si říkal, kde po revoluci skončila a co dělá.

„Na co myslíš?“, zeptala se ho Karolína.

„Že stromy nikdy nerostou křivě jen tak,“ řekl.

Překvapeně se na něj podívala a přitiskla se k němu.

„Půjdeme na tu večeři,“ usmál se na ni. Byla krásná a milá, ale on si vzpomněl na svou ženu, která zůstala o víkendu sama doma.

Takhle to nejde, napadlo ho. Ne dnes, ale zítra se bude muset rozhodnout, co udělá. Jen rovné a vzpřímené stromy jsou ty, o které se má cenu opřít.

Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.

Chci poslat knížku

Políčka označená * jsou povinná.

Knížky vám pošlu poštou na dobírku. K ceně knížek tak připočítejte poštovné a dobírkovné cca 120 Kč. Jestli chcete knížky poslat nebo zaplatit nějak jinak, není problém, napište mi to do vzkazu o políčko výš. Nebo na zfleku@extramedia.cz.

Zavřít